Za chvíli to bude rok, co jsme se vrátili z naší cesty po Tichomoří. Bylo to opět skvělé a my jsme si tak opět mohli do naše cestovatelské deníku dopsat další krásnou dovolenou plnou nových nezapomenutelných zážitků. Tenkrát jsme byli u protinožců poprvé a poprvé jsme zažili náročný 12ti hodinový časový posun. Vážně existuje někdo, na koho časové posuny nepůsobí?
Ztahaní jako psy jsme se po několika týdnech honby za poznáním chtě nechtě vrátili domů s poněkud pomateným denním režimem. V práci jsme se cítili jak po víkendovém flámu a těšili se na pro nás netradiční odpolední spánek v pohodlí našeho domova. Noc jsme pak kupodivu probděli a již před čtvrtou hodinou ranní stepovali před dveřmi ložnice natěšení do práce. Jednu výhodu to však mělo! Tehdy jsme měli aspoň čas na společné snídaně, které běžně nestíháme. Bylo skvělé mít zase čas pro sebe a jako bonus si naplnit břicha chutnou stravou. Škoda jen, že jsme si tu snídani museli dělat sami. I přesto jsme si tato rána užívali plnými doušky a s myšlenkou každých těchto rán se po dvou hodinách opět vydali do práce. Společné snídaně nám bohužel vydrželi jen do té doby, než se posun srovnal a jakési předsevzetí tak zastřel potřebný spánek. Čas od času se v nás však probudí touha po společných snídaních a my tak spolu opět trávíme první hodiny dne s myšlenkou na další šílenou cestu do neznáma. Jak já mám tyto chvíle ráda!
