Vařit podle Sandtnerky je opravdová výzva a to nejen pro nás, ale věřím, že i pro zkušenější kuchaře!
Naši výzvu jsme zahájili pátečním blouděním v Sandtnerce, kde se k našemu zjištění nachází snad tisíce receptů. Vybrat však z tohoto nekonečného příběhu zpracování potravin jeden, který by vypadal jednoduše a byl snadno pochopitelný, byl snad nadlidský úkol! Když jsme však po několika hodinách hledání konečně nalezli na první pohled ten pravý recept, zaradovali jsme se a začali se těšit, jak se tváří v tvář utkáme s čuněcí kýtou, která už nějaký ten pátek čeká na naše zpracování v mrazáku.
Recept jsme tedy našli a nastala doba čekání na neděli. My jsme však na první výzvu byli tak natěšení, že jsme čekat prostě nechtěli a k výzvě přistoupili hned následující den. Volba padla na jeden z mnoha receptů na vepřový řízek, konkrétně vepřový řízek II, který jsme v plné parádě naservírovali mým rodičům a čekali na pochvalu nejen hlavního chodu, ale i celého menu. Popisovat přesně to, co se nám povedlo či nepovedlo by bylo asi zbytečné a nám nezbývá než přiznat, že tímto úkolem jsme prolezli s ušima odřenýma až na kost. Polévka byla poněkud řídká. Maso bylo tvrdé jak podešev, že ho i taťka se svým nožem na máslo, který mu Franta omylem přichystal, jen pohonil na talíři. No, a sladká tečka, na kterou jsme spoléhali, že vše zachrání, byla jaksi nedopečená. Ach jo, jak já se styděla! A Franta? Tomu se dělaly bobule za ušima a ještě si přidal! Nakonec jsme však oba své kuchařské chyby přiznali a dnes se do výzvy pustili znovu s čistým štítem a s trochu poníženým sebevědomím. Dali jsme na doporučení zkušené kuchařky, kterou moje mamka je a dnes jsme uvařili vše od začátku a trochu takpo našem.
Recept dle Sandtnerky:
Z vepřového masa z kýty nakrájíme řízky, sádlo ořežeme a pak kotlety naklepeme, osolíme, potřeme osmahnutou na drobno nakrájenou cibulkou a na každý řízek dáme kávovou lžičku spářené rýže. Řízky zatočíme, svážeme nití, na povrchu osolíme, obalíme v mouce a z prudka na sádle opečeme. V jiném kastrole osmažíme na másle na drobno nakrájenou cibulku, přidáme trochu papriky, opečené závitky, zalijeme vývarem a udusíme do měkka. Z měkkých závitků odstraníme nitě, šťávu sprášíme moukou, povaříme a procezenou nalijeme na maso.
My jsme postupovali přesně podle návodu paní Sandtnerové a aby vše ladilo k naší chuti, tak jsme nakrájené maso dopředu okořenili oreganem a do rýže, kterou jsme vkládali do závitků přidali šafrán a pepř. Omáčku jsme necedili, ale rozmixovali a tím pádem nezahušťovali moukou. Naopak jsme ji trochu dochutili celým pepřem a výsledek byl opravdu až nad naše očekávání výtečný! Dobré ochucení je totiž na každém receptu to nejdůležitější.
Co jsme se touto výzvou naučili? Rozhodně nám spadl hřebínek, protože jsme zjistili, že vaření podle Sandtnerky rozhodně není procházka růžovým sadem, ale alespoň si díky ní ozkoušíme pro nás nové formy zpracování mas. Tím, že já vepřové nejím, tak pro mě tato výzva byla prvním vepřovým vařením, a Franta, který doposud doma nevařil, na tom byl stejně tak. Díky druhému pokusu jsme se naučili uvařit čuníka do měkka a přestali se bát kořenit bez návodu, ale jen podle vlasní chuti. Doufáme, že i vám bude tento recept chutnat!
Naši výzvu jsme zahájili pátečním blouděním v Sandtnerce, kde se k našemu zjištění nachází snad tisíce receptů. Vybrat však z tohoto nekonečného příběhu zpracování potravin jeden, který by vypadal jednoduše a byl snadno pochopitelný, byl snad nadlidský úkol! Když jsme však po několika hodinách hledání konečně nalezli na první pohled ten pravý recept, zaradovali jsme se a začali se těšit, jak se tváří v tvář utkáme s čuněcí kýtou, která už nějaký ten pátek čeká na naše zpracování v mrazáku.
Recept jsme tedy našli a nastala doba čekání na neděli. My jsme však na první výzvu byli tak natěšení, že jsme čekat prostě nechtěli a k výzvě přistoupili hned následující den. Volba padla na jeden z mnoha receptů na vepřový řízek, konkrétně vepřový řízek II, který jsme v plné parádě naservírovali mým rodičům a čekali na pochvalu nejen hlavního chodu, ale i celého menu. Popisovat přesně to, co se nám povedlo či nepovedlo by bylo asi zbytečné a nám nezbývá než přiznat, že tímto úkolem jsme prolezli s ušima odřenýma až na kost. Polévka byla poněkud řídká. Maso bylo tvrdé jak podešev, že ho i taťka se svým nožem na máslo, který mu Franta omylem přichystal, jen pohonil na talíři. No, a sladká tečka, na kterou jsme spoléhali, že vše zachrání, byla jaksi nedopečená. Ach jo, jak já se styděla! A Franta? Tomu se dělaly bobule za ušima a ještě si přidal! Nakonec jsme však oba své kuchařské chyby přiznali a dnes se do výzvy pustili znovu s čistým štítem a s trochu poníženým sebevědomím. Dali jsme na doporučení zkušené kuchařky, kterou moje mamka je a dnes jsme uvařili vše od začátku a trochu takpo našem.
Recept dle Sandtnerky:
Z vepřového masa z kýty nakrájíme řízky, sádlo ořežeme a pak kotlety naklepeme, osolíme, potřeme osmahnutou na drobno nakrájenou cibulkou a na každý řízek dáme kávovou lžičku spářené rýže. Řízky zatočíme, svážeme nití, na povrchu osolíme, obalíme v mouce a z prudka na sádle opečeme. V jiném kastrole osmažíme na másle na drobno nakrájenou cibulku, přidáme trochu papriky, opečené závitky, zalijeme vývarem a udusíme do měkka. Z měkkých závitků odstraníme nitě, šťávu sprášíme moukou, povaříme a procezenou nalijeme na maso.
My jsme postupovali přesně podle návodu paní Sandtnerové a aby vše ladilo k naší chuti, tak jsme nakrájené maso dopředu okořenili oreganem a do rýže, kterou jsme vkládali do závitků přidali šafrán a pepř. Omáčku jsme necedili, ale rozmixovali a tím pádem nezahušťovali moukou. Naopak jsme ji trochu dochutili celým pepřem a výsledek byl opravdu až nad naše očekávání výtečný! Dobré ochucení je totiž na každém receptu to nejdůležitější.
Co jsme se touto výzvou naučili? Rozhodně nám spadl hřebínek, protože jsme zjistili, že vaření podle Sandtnerky rozhodně není procházka růžovým sadem, ale alespoň si díky ní ozkoušíme pro nás nové formy zpracování mas. Tím, že já vepřové nejím, tak pro mě tato výzva byla prvním vepřovým vařením, a Franta, který doposud doma nevařil, na tom byl stejně tak. Díky druhému pokusu jsme se naučili uvařit čuníka do měkka a přestali se bát kořenit bez návodu, ale jen podle vlasní chuti. Doufáme, že i vám bude tento recept chutnat!
